www.doktor-fotky.wz.cz

Můžete nám psát na email:

hvezda.hane@email.cz

MAPA

CHOVATELSKÉ  STANICE

V sekci "Odkazy"  najdete odkazy na chovatelské stanice Shib. Prosíme o přidání našeho odkazu na indexovou nebo hlavní stranu Vašich webových stránek.

Následně pošlete e-mail s názvem Vaší CHS, kontaktní osobou, e-mail, odkaz na web. adresu. Možná je i výměna odkazů.

Odkaz na stránky

Shiba klubu:

ČMKU:

Veterinář radí:

Využíváme programů zdarma

a služeb serveru:

  E-maily od paní Marty a Fandy

FOTOGALERIE FANDY

    Krásný a dobrý den všem ve Hvězdě Hané. Eicovi zvlášť, je nádherný a je si toho vědom. Ten náhrdelník z buřtů mu moc sluší. Jen doufám, že nemá velikou kocovinu z oslav svých narozenin. Ještě jednou vše jen, to psí nej......... Pani Stejskalová udělala jste mi velikou radost svojí pochvalou, Fanda je opravdu pěkný a pohledný pes, ale hlavně je to pes PAN ŠŤASTNÝ.
      Já osobně jsem do toho vlítla po hlavě, mám ji jak pátrací balon. PC, internet, foťák, je toho tolik, co musím zvládnout, ale velmi se snažím. Foťák, ten fotí sám, dát foto do počítače jsem už zvládla sama, poslat do alba Fandy taky. Byla bych velmi velmi ráda, kdyby jste mi do našeho alba přidala fotečky vašich shibáčků, prosím. A Eica s buřtama kolem krku. To nevím, jak a sama bych si to nedovolila, vám jsem povolila vstup, jak se mi to povedlo, ale nevím. Ještě jsem chtěla Ostravu Airiho a Hanamku, Bratislavu a Hoshiko a to mi už nejde. Jsem hrozná, snad na to přijdu.
      Dnes jsme byli venku strašně brzo, Fanda dospává a já si mohu chvíli hrát. Nechci ho kvůli PC šidit, je pak smutný a naštvaný. Jo, zapomněla jsem poprosit, u fotek hlavně jména, ať v tom nemám guláš. Mějte se moc prima a budeme se s Fanýskem těšit.

Pac a pusu všem vašim miláčkům posílají Marta a Fanda, já přidávám pohlazení.
 

Páček shledáček dva z Luk, 29. září 2009

      Ahojky všichni naši kamarádi ve Hvězdě Hané. Přejeme vám pěkný pohodový den a shibáčkům hodně pohlazení. Máme pro vás prima zprávu, zítra jdeme koupit digitální foťák. Budeme se s Fandou učit fotografovat, jen se z nás bude kouřit. V notebooku mám čtečku, tak snad podle rad přátel to zvládnu. Závidím vaše nádherné fotky, které máte. Mám nejlepšího poradce v Martym - Martin Juřica. Jeho fotky na Rajčeti.cz jsou geniální. Seznámili jsme se přes shibí forum, je to prima, ale je to droga, která bere čas. Když je člověk v důchodu, nic ho nehoní, není kam spěchat, velí mi jen náš Fanýsek. Pořád a pořád se mi potvrzuje, že majitelé shibáčků jsou bezva lidi. Tak nás naši miláčci formují, minulý týden jsem četla citát: GOETHE - Jsme formováni a utvářeni tím, co milujeme. Je to krásné a hlavně pravdivé. Strašně se na focení těším, bude to zase něco nového, aby moje stará hlava musela pracovat. Na PC jsem trochu pokročila, ne moc, ale přece. Dnes vás ale ještě poprosím o pomoc. Pošlu vám asi tři fotky mobilem, prosím dejte je ještě na vaše stránky, pokud to půjde, až budete mít chvilku. Psát vám budeme pořád, nás se jen tak nezbavíte, jsme u vás každý den a moc se nám u vás líbí. Mezi fotkami je i šarpejka Barunka, láska našeho Fandy. Jsou stejně staří, vyrůstají spolu od malinka. Děkuji moc.
      Jinak u nás je vše OK, Fanda i já jsme v pořádku a daří se nám fajn. Přes víkend jsme byli na dvou výletech, hafani se patřičně vylítali a vyblbli, každý den jsme se vrátili úplně zmožení. Já na 100 procent, Fanda je nezmar, ten by coural pořád. Počasí nám zatím přeje, i když zimu Fanda miluje. V sobotu jsme dokonce pekly buřty, Fanda i Bára se mohli strhat. Náš Fanýsek dokonce i buřta spapal, jinak uzeniny ze zásady odmítá. Bára je žravá, té jede všechno, ta si dávala do nosu. Prostě Hanka a Barunka jsou náš svět, už deset let a pořád jsou bezva. Končím pošlu ty fotky a jdeme courat. V Praze je pěkně, zvedla se mlha a svítí sluníčko. A MY VÁM TAKY PŘEJEME SLUNÍČKO V DUŠI. Pohlazení a pusinky vašim shibáčkům posílají věrní kamarádi Marta a Fanda.

Páček shledáček dva z Luk 21.09.2009

Fotky jsou super.

     Dobrý a hezký den pani Stejskalová. Zdravíme i vaše shibáčky. Teď jsem doprohlédla fotky ze setkání ve Zbraslavi na vašich stránkách. Jsou moc pěkné, musela TO BÝT PARÁDA SE VŠÍM VŠUDY. Začínám litovat, že Fanda není cestovatel, tak ráda bych vás všechny poznala osobně. Vás na fotkách poznám, taky Ivanku a Hoshiko, Radmilu a pár dalších, hlavně podle psů. Ivanka má taky prima fotky a Lenka majitelka bílé Kvijové. Je úžasné, jak to všichni ovládáte, přeji vám to, ale trochu závidím. Jo mládí je mládí. Mluvila jsem telefonicky s panem Hasmanem, udělá nám taky tričko s Fandou, je to bezvadná propagace Shib. Doufám, že se nezlobíte, že vás pořád otravuji, ale opravdu s vámi všemi sdílím velikou radost z každého vašeho úspěchu. Celou sobotu a neděli jsme vám drželi palce, aby se vám setkání vydařilo, aby vám přálo počasí a hlavně, aby jste se všichni šťastně vrátili do svých domovů a pejskové do svých pelíšků.
     Mějte se moc fajn, pohlaďte a pomuchlejte za nás oba Vaše shibáčky miláčky a s pozdravem. S shibou mě baví svět se loučí Marta a Fanda
Páček shledáček dva z Luk

Ahojky u Stejskalů ve Hvězdě Hané.

       Posíláme vám všem srdečné pozdravy. Je nádherný sobotní podvečer, teď jsme se vrátili z pěkného výletu do přírody s Hankou a šarpejkou Barunkou. Velmi jsme si to užili, bylo tam v lese moc prima. Stále na vás vzpomínáme, možná teď o trochu víc, zjistila jsem, že Fanda a váš Eico jsou bráchové po otci, Saijoto's Genji Taka Go. Fandova maminka byla Cairokiro Goma Revoka. Fanda se oficielně jmenuje Gishu Revoka, ale to už jsem vám jistě psala. V týdnu jsem trochu studovala rodokmeny a tak jsem na to přišla. Eico je moc nádherný, který Shiba není. Je nádherně stavěný, vše jsem si velmi důkladně prohlédla, trochu jsem se snažila porovnat Fandu, protože nikam nechodíme na výstavy, nemám srovnání. Fanda mi, ale připadá, že je taky moc pěkně stavěný, žádné špeky jen svaly. Když běží je prima se na něj dívat, běhá velmi lehce a elegantně. Ale samochvála smrdí, tak nevím. Fakt je, že od doby co jsme se přestěhovali, je v perfektní kondici.
      Teď, když píšu, jste asi už někde u Brna na zítřejší setkání. Pro nás je to bohužel daleko, tak rádi bychom vás poznali. Snad až bude něco blíž Praze. Hanička by nás tam dovezla. Budeme aspoň držet palečky ať se zadaří. Eicovi jako příbuznému budeme fandit nejvíc, vše budeme sledovat. Pohlaďte a pomuchlujte za nás všechny miláčky. Jsme rádi, že vás máme a máme vás moc rádi.
      Naschle a dobrou noc zdraví Marta a Fanda
Páček shledáček dva z Luk

 Krásné dobré ráno vám všem ve Hvězdě Hané.

   Srdečně vás zdravíme, Shibáčkům přejeme pohodu a pohlazení. V Praze je teď pár dní hezky, trochu chladněji, ale fajn. Tak toho využíváme a jsme pořád po venku. I teď jsme se vrátili z ranní procházky. Díky vám a všem našim přátelům prožíváme jedno nádherné období, jsme pořád spolu, čas už není našim pánem, tak s Fandou děláme jen to, co nás baví. Myslím si, že Fanda je teď v nejlepší kondici, pořád se učí něco nového, jeho sebevědomí je úžasné. Stal se z něj nádherný pes, plný síly, plný chuti do života. Odměnou jsou pro mě jeho oči, šťastné a plné lumpárem, ke kterým je vždy ochotný. Chodíme už většinou na volno, moc se mu to líbí, začíná dobře reagovat na povely a trochu poslouchat. Když jsem byla v práci byl většinou sám doma, tak teď si to vynahrazujeme a je nám spolu moc fajn. Jsem šťastná a Fanda myslím taky.
   Věřím, že i vy se máte fajn, že vše je tak jak má být. Budeme na vás vzpomínat o víkendu, na vaší sešlost ve Zbraslavi u Brna. Škoda, že to není Zbraslav u Prahy. Moc rádi bychom vás všechny poznali osobně, ale tuto cestu by jsme nezvládli. Snad příště, až bude něco blíž Praze, se přijedeme podívat. Budeme držet palce všem Shibáčkům, které známe a hlavně, aby se vám setkání podařilo a přálo vám počasí.
   Mějte se moc a moc krásně, pomuchlujte a pohlaďte za nás vaše miláčky. Při setkání pozdravujte naše přátele, kteří se tam taky chystají z Ostravy a Bratislavy. Pozdravy a pusinky posílají Marta a Fanda.

Páček shledáček dva z Luk

    Krásný a slunný den všem ve Hvězdě Hané, vám pani Stejskalová a miláčkům Shibáčkům.
      Před chvílí jsme přišli z dlouhé ranní procházky a musím vám napsat nový zážitek, jak dovede Shiba překvapit. Žijí tady v okolí tři toulavé kočky, jsou všechny nádherné, vždy před setkáním utečou, často je pozorujeme večer z balkonu. Dnes ráno, když jsme vyrazili, bylo ještě šero, Fanda byl na volno ani kšandy neměl. Má to rád, lítat bez omezení, neuteče, pořád kontroluje, jestli tam jsem já. A najednou před námi kočka, která neměla v tom místě kam utéci. Byla jsem dost daleko, abych mohla zasáhnout, na volání Fanda jako vždy kašlal. Úplně jsem ztuhla strachy, co se stane, s kočkou se nikdy nepotkal. Zažila jsem veliké překvapení, Fanda vše vyřešil po shibím způsobu. Kočka byla připravená k boji jako malý tygr, Fanda k ní pomaloučku došel, očichal a začal si s ní hrát. Kočka úplně zblbla a vyhlásila mír a hrála si taky. Ještě nikdy jsem to neviděla na vlastní oči tu pohodu mezi psem a kočkou. Zvířata mě pořád překvapují a Fanda zvlášť. Zřejmě jim to myslí lépe než lidem, proč ubližovat někomu, kdo neubližuje mě. Bylo to krásné setkaní, jsem ráda že to tak dopadlo, miluji ho za to.
     Ještě moc prosím o radu. Fanda přibral 80 deka, má teď 11,10 kg. Je pravda, ŽE TEĎ MOC DOBŘE PAPÁ, ale zase lítáme po venku celé dny, moc nám to přestěhování svědčí. Není to ale moc, nemá držet dietu? Dívala jsem se všude, ale údaje se různí. Myslím si, ale že je v nejlepší kondici za celý svůj život, dostali jsme i pochvalu na veterině. Zmohutněl a myslím, že nejvíc stouplo jeho sebevědomí, to je fajn. Je to úplně jiný pes než před rokem na Smíchově. Jen nechci, aby byl tlustý. Někdy, až budete mít čas a náladu napište mi prosím, jaká váha je ideální.
       Moc na vás vzpomínáme, držíme palce vaší práci a vašim miláčkům. Pomuchlejte je za nás a pošeptejte do oušek, že jsou nádherní, mají to rádi.
     Zdravíme vás, jste naší přátelé i my zůstaneme věrni. Ahojky Marta a Fanda

Páček shledáček dva z Luk, 26.08.2009

     Vážená paní Stejskalová. Zdravím vás i Shibáčky miláčky a přeji krásný zbytek dne a dny další. Moc a moc vám děkuji za fotky, jsem úplně mimo, když jsem to viděla. Fotky jsem vám poslala, aneb jsem vyhrála v soutěži 20 MMS zdarma, vyčerpat hned. Tak jsem se s tím chvíli bavila, ale ani ve snu mě nenapadlo, že to dáte na vaše stránky. Jste bezvadná, udělala jste mi velikou radost, děkuji, děkuji. Všechny své známe jsem naučila dívat se na vaše stránky, mají to uložené jako povinnost, tak aspoň uvidí mého miláčka. Každý den jen lituji, že se toho nedožila moje maminka, ta Fandu milovala jako já a určitě bych jí musela pořídit počítač a internet. Nebála by se toho, byla až do konce života absolutně duševně čilá se zájmem o vše co se kde šustlo, hodně četla a zajímala se, kvůli nám hlavně o pejsky. Byla to chodící encyklopedie, kam se na ní hrabu. Musím vám to napsat, aby jste věděla, že moje radost nemá mezí, jsem vám velmi vděčná. Ještě jednou děkuji za sebe i za Fandu. Budeme se oba pyšnit.
     Pomuchlujte hafíčky, pohlaďte je za nás a mějte se moc krásně. Je prima, že máme takové přátele, vážíme si toho.

Ahojky Marta a Fanda

Páček shledáček dva z Luk, 20. srpna 2009

 Milá Arinko.
      K Tvým prvním narozeninám Ti přeji jen to nejkrásnější, co Tě může v psím životě potkat. Vždy plnou misku, čerstvou vodičku, když je žízeň. Lásku tvého člověka, jeho laskavé ruce na pohlazení, zdravíčko a přízeň pejsků. Ať máš hodně nápadníku a hodně štěňátek. Jsi parádní holka, tak dávej dál jen radost. To vše ti přeje aspoň na dálku Tvůj přítel Fanda z Prahy a jeho panička Marta.
     Ari má narozeniny my máme přání jediný, hodně štěstí, dlouhá léta a hlavně zdraví.... Ještě moc a moc let života ve zdraví mezi svými ti přeje Marta

Páček shledáček dva z Luk, 16.08.2009

 Krásné slunečné ráno všem na krásné Hané. Srdečně vás zdravíme, milované Shibáčky zvlášť.
      Teď jsme přišli z ranní procházky, Fanda zalezl do postele dospat, tak vyřizuji resty. Máme se fajn, jsme zdraví a nic nám nechybí. Doufám, že u vás je taky vše v pořádku, hlavně pejsci. Mému Fandovi, tady na Lukách, kam jsme se před rokem přestěhovali velmi svědčí. Dole na Smíchově musel být pořád na vodítku, protože jsme byli v centru plném aut a špíny. Tady je mu hej, běhá na volno, velmi rychle to zvládl. Okolo nás nejezdí žádná auta a nemá kam utéci, stejně jen hlídá, abych mu neutekla já. Ani s jinými pejsky nemá problémy, nechávají ho klidným, jen občas si zavrčením sjednává respekt. A to mu fakt jde. Je tu ohromně populární, za celý rok jsme poznali jen jednu Shibu slečnu a té se asi nelíbil, protože na něj kašlala. Všem se moc líbí, plno lidí si myslí, že vedu lišku, hlavně děti jsou nadšeni. Ale pohladit se Fanda nenechá, musím ho podržet, pak to vydrží.
     Taky jsme byli u vody zkoušet se koupat. Dostala jsem překrásné videa z Hviezdy Dunaja o koupání Shib a jejich lásce k vodě. Tak jsme se inspirovali a denně trénujeme, když počasí dovolí. Fandovi se to začíná líbit, jen pro začátek musím do vody i já aspoň nohy a pak truhlík nechce zase ven. Ještě že si rozumíme a dohodneme se. Někdy je to trochu těžší, protože povely sedni, lehni, k noze nebo zůstaň, můj miláček nebere. Jediné co dodržuje je nesmíš, ví že nesmí nic žrát na zemi, nebo od někoho a jediné na co slyší je jdeme domu. Domov je pro něj svatý, běží okamžitě. Ať jsme kdekoliv, nabere ten správný směr a neomylně jde domů. Asi by našel cestu, i kdyby se ztratil. Vždy běží napřed a vím, že bude sedět před barákem, oči mu svítí radostí a směje se od ucha k uchu, jak mě doběhl. Myslím, ale že je rád, že mě vidí, jednou jsem se mu schovala a začal propadat panice. Tak už to radši nedělám, abych ho nezradila.
      A to je dnes vše. Začíná šmejdit a hledat něco na zub, jeho přání je mi rozkazem. Papání už má miláček připravené, pak si zahrajeme fotbal, jeho zamilovaná hra a půjdu něco dělat k obědu a pak zas ven k jezírku. Dnes je tu nádherně, krásný den.
      Naši milí přátelé, mějte se moc a moc bezva a fajn. Jsme vám vděčni, za všechny nové kamarády z Ostravy i z Bratislavy, máme vás moc rádi. Každý den na vás vzpomínáme a díváme se na všechny stránky. Pani Stejskalová pohlaďte za nás vaše psiska, ať se jim daří. Zase se někdy ozvem.
       Zachovejte nám přízeň. Ahojky Marta a Fanda

Páček shledáček dva z Luk, 16. srpna 2009

     Krásný a dobrý den všem našim přátelům na Hvězdě Hané. Srdečně vás všechny zdravíme, samozřejmě i naše vaše miláčky hafíčky. Trochu jsme se odmlčeli, ale jsme živí a zdraví, Fanda je stále větší janek než dřív. Co jsme se vrátili z výletu, připadá mi, že si považuje, že je doma ve svém. Jen ty buřiny kdyby nás netrápili, strašně se bojí, teď jsme dvě noci skoro nespali. A to zalézáme do koupelny, máme už nacvičenou evakuaci, popadneme deky, misku s vodou, mokrý hadr na omývání a hurá. Přes ouška mu zavážu šátek na babku, chudinka vypadá jak shibáček ubožáček, držím ho v náručí, jen tak se zklidní. On pak celý den dospává s blaženým úsměvem a já musím něco dělat, i když bych si taky dala dvacet. Někdy mám pocit, že mě testuje, kolik toho vydržím. Já ale vydržím pro něj vše, protože je to on, kdo mě nutí pořád k větší výkonnosti.
     Nebylo ale vše jen pěkné tento týden. Zemřela mi letitá kamarádka, bylo jí 59 let, pořád se z toho nemohu vzpamatovat, utěšuje mě jen pomyšlení, že to pro ní bylo vysvobození z bolesti a utrpení. Měla rakovinu jater, dva roky byla na chemoterapiích, ale bohužel. Život je někdy krutý, nic proti tomu nejde dělat. Dost smutného.
     Teď se oblékneme a půjdeme na procházku. Kousek od nás je nádherné jezírko plné labutí a kachen, nosíme jim sušený chleba, zrní a semínka. Fanda je tam ve svém živlu, ale do vody nechce. Nikde jsem nezjistila, ani nečetla, jaký je vztah shibáčků k vodě. Koupu ho málo, ani doma se mu voda nelíbí, vidím jak tiše trpí a drží jen kvůli mě. Miluje omývání hadříkem, česání, čistíme očíčka, ouška a jednou týdně i zoubky. Má nádherné bílé zuby bez kamene, dostali jsme pochvalu na veterině. Až nám někdy budete psát, napište co vaší miláčci a voda, prosím.
      Dnes končím, mějte se moc hezky, pořád na vás vzpomínáme, díváme se každý den na vaše stránky, jsme rádi, že vás máme taky trochu pro sebe. Pomuchlejte za nás psího kluka i psí holky, ať se mají fajn a trochu vás taky pozlobí, tak jak to dovedou jen Shiby.

      Máme vás rádi, zdravíme Marta a Fanda. Páček shledáček dva z Luk, 5. srpna 2009

Vážení a milí Stejskalovi a všichni ve Hvězdě Hané.

     Moc a moc vás zdravíme, včera večer jsme se vrátili ve zdraví domů do Prahy. Bylo to nádherné, výlet se vydařil se vším všudy. Počasí nám přálo, zastihla nás tam jen jedna veliká buřina, ale i tu jsme vydrželi. Já bych tam ještě klidně byla, ale viděla jsem, že Fandovi se stýská po domově a hlavně po jeho postýlce. Taky už si v ní lebedí a dospává. Je vidět, že je šťastný i ve spánku se usmívá, tak jak to umí jen on.
     Mám toho dnes dost na práci, ale nedá mi to nenapsat vám. Chci vám hlavně moc poděkovat za všechno, co jste pro nás udělala, nikdy na to nezapomeneme. Vážím si toho a smekám před vámi na projev veliké úcty. Jsem šťastná, že díky vám můžou Fandu vidět i jiní lidé, a že díky vám jsme našli další milé přátele. O pani Simoně z Ostravy jsem vám už psala, jejich A´iri a H'anamka jsou nádherní, vůbec všichni jsou super.
    Další skvělé přátele jsme našli na Slovensku v Bratislavě. Pani Ivanku s rodinou a psí slečnou HOSHIKO - hviezdné dievča v Hviezde Dunaja. Určitě o nich víte, mají jedny z nejkrásnějších stránek, jaké jsou k vidění. Je z nich poznat veliká láska a lidskost, radost, s jakou se tomu věnují a veliký zápal pro věc shibáčků miláčků. Je pro mě veliká čest být mezi vámi, podílet se na všem co děláte, plno tak krásných věcí jsem dosud neznala, je to příjemné. Prostě jste pro nás Hvězdy a budete vždy pro nás svítit i když bude zataženo. Máme vás všechny moc rádi.
    Začínám poznávat a věřit tomu, že shiby mají vzácný dar, který nám nevědomky předávají a my jejich úžasné vlastnosti bereme za své. Jejich lásku ke svému člověku, oddanost a věrnost, jejich pohodu a mír v duši, přátelství, ale i malinký odstup od věcí. A pokud jsme jen trochu chytří, přijímáme to a nebráníme se. Lidé, kteří mají shibu jsou prostě shibovatí, to je milé a vzácné. Já se aspoň snažím podle toho žít, ne vždy se mi to daří, pořád se mám co učit. Skoro každý den dostávám od Fandy lekci a pořád jsem překvapena, jak on myslí. Mají to v hlavě srovnané lépe než my lidé. A právě za toto vše děkuji vám.
     Přejeme vám v Hvězdě Hané krásné dny plné sluníčka a pohody, pejskům klid a mír, plné misky a ruce páníčků plné pohlazení. Zase se někdy ozvem. Dívat se k vám budeme každý den. I do Ostravy i do Bratislavy posíláme pozdravy, víme že i oni se na vaše stránky dívají taky. Snad někdy páček shledáček , moc všechny zdraví Marta a Fanda. Zachovejte nám přízeň, máme vás rádi.

      Páček shledáček dva z Luk   25.07.2009

    Vážená a milá pani Stejskalová. Posíláme vám a všem pejskům a lidem v Hvězdě Hané ty nejkrásnější a nejvřelejší pozdravy z výletu do mládí. Moc a moc na vás vzpomínáme a pořád každému vyprávíme, jaké máme suprové kamarády, i když se neznáme osobně. Děláme vám velikou reklamu, přestože vím, že ji nepotřebujete, protože vaše práce a láska k lidem i pejskům mluví sama za sebe. Jsme tak trochu pyšní za vás.
     Máme se moc fajn, je tu nádherně, chodíme na procházky a po známých, Fanda všude budí veliký obdiv, moc se líbí, každý ho jen chválí. Je to ale malý "hajzlík", patřičně si to užívá a chová se podle toho. Je prostě V.I.P. města Milevska. Až se vrátíme do Prahy, budu ho muset zase dát do normálu, už teď mi přerostl přes hlavu a ještě k tomu sláva, to bych s ním vůbec nevydržela. Dostal k narozeninám nějaké penízky, zabavila jsem je, trochu přišetříme a koupíme si k vánocům pěkný digitální foťák. On má vše, co potřebuje, ani v nejmenším mu nic nechybí, je vždy na prvním místě. Teď lítá na zahradě s kamarádkou Nesinkou, je to nádherná fenka belgického ovčáka 7 let stará. Dává Fandovi pořádně do těla, ale asi se mu to líbí, moc neprotestuje. Taky se někdy ohradí, ale je velice galantní a opatrný, aby neublížil. Prostě mu to svědčí, dobře papá a hlavně spí jako dudek, protože je utahaný. Jsem ráda, že jsme výlet podnikli, trochu jsem se bála, jak to bude snášet a on je prostě báječný. Až se vrátíme, zase se vám ozvem.
     Mějte se moc krásně, pohlaďte a pomuchlujte za nás Shibáčky miláčky a zachovejte nám přízeň jako dosud.

    Dobrý podvečer. Opravdu jen rychle. Právě blikl mobil, že jste dostala fotku Fandy, kde je moc povedený a mě napadlo vás poprosit, jestli by se vám nepodařilo dát ho na internet, já to neumím, a hlavně pořád nemám jakýsi adapter. Moc moc prosím za sebe i Fandu. Všichni naši přátelé by mohli Fanouška vidět, snad by to šlo. Když ne nedá se nic dělat a slibuji přestáváme otravovat. Díky a nezlobte se na nás, 1000 krát pozdravují Marta a Fanda.

Páček shledáček dva z Luk 9.7.2009 

 Dobrý den pani Stejskalová, zdravíme všechny na Hané i všechny ve Hvězdě Hané, samozřejmě i Shibáčky. Děkuji za vaší upřímnou odpověď co se týká druhého pejska. Budu o tom velmi přemýšlet, budu mít čas. Uprosila jsem známou, aby nás odvezla do Milevska v Jižních Čechách, pobudeme tam asi týden a zase pro nás přijede. Je to město mého dětství a mládí, než jsem šla studovat v roce 1965 do Prahy na VŠCHT Dejvice. Mojí rodiče tam žili celý život a jsou tam i pochováni. Táta zemřel už dávno, maminka před 6 lety bylo jí 90 let, 3 roky si užila Fandu, moc ho milovala a on jí to oplácel. Tak jí ho dovezu ukázat, budeme za ní chodit každý den. Budeme u mého bratra, kde mám jednu svojí místnost, ale většinou je nechci obtěžovat, jednou do roka to však musí vydržet.

Páček shledáček dva z Luk 9.7.2009

Krásný den plný pohody všem a vám pani Stejskalová.

Dobrý den vážená paní Stejskalová.

     Jmenuji se Marta Brožová, jsem z Prahy a mám milovaného shibáčka Gishu Revoka alias Fanda. Jsem stará ženská, která se na stará kolena zbláznila, koupila PC A INTERNET a začala se o tom učit. Denně se díváme s Fandou na vaše stránky, jsou nádherné, ale protože mi to ještě nejde, nemohu se k vám vaším kontaktem dostat. Ráda bych vám napsala něco o mém psovi, kterého miluji víc než svůj život. Mám teď už jen jeho, všichni blízcí už odešli, tak žijeme pouze jeden pro druhého. Nezlobte se na mě pro moji odvahu napsat vám, ale z vašeho přístupu cítím velikou lásku k tomu co děláte, máte pro každého vlídné slovo a to mi dává naději, že zbyde i pro nás. Až se naučím posílat fotky, ráda bych vám jich pár poslala, Fanda je nádherný a máme jich hodně. Prosím o dovolení občas vám napsat nějakou příhodu, pochopitelně vždy s hlavním hrdinou mým Fandou. Fanda se jmenuje na památku mého manžela, který mi ho před 9 lety daroval k Vánocům a druhý den tragicky zemřel a navíc mají stejné datum narození 23.6. Fanda roku 2000 a František 1929. Věřím že to není jen náhoda, je to nový nádherný život za nádherný život, který skončil. Každý den za Fandu děkuji a modlím se za jeho dlouhý život a zdraví.

     Ještě jednou se omlouvám a doufám, že dojdeme slyšení, naše adresa je martaafanda@seznam.cz a děkujeme, že jste. Přejeme vám hodně úspěchů ve vaší práci, hodně krásných shibáčků miláčků, prostě jen to nej.

Moc zdraví dva z Luk Marta a Fanda Brožovi 29.06.2009

Dopisy

 Naše korespondence

Dopis od p.Nesnidalové

Dopis od p.Nesnídalové o B'ashice

Dopis majitelům štěňat

Dopis p.Procházkové

Dopis p.Procházkové

Dopis p.Procházkové

Nemocná Eichi

Dopis p.Procházkové

Dopis p.Procházkové

Dopis - Eico

Dopis p.Balajkové

Dopis p.Balajkové

Dopis p.Procházkové

Dopis p.Entlerové

Dopis p.Tiché

                                                                                                                                                                                                    29-10-2004

Předem Vás moc zdravím,

píši, protože jsme dnes poprvé absolvovali výcvik.

Bašinka by velice pochválena. Paní, která nám s ní pomáhá říká, že je velice bystrá a učenlivá. Moc se jí líbilo, jak aportuje a poslouchá. Jediné co trénovat musíme je přivolání. Naštěstí už víme jak na to. Taky se málo koncentruje. Nevydrží se soustředit déle než 2 sekundy. Takže bude doma trénovat. Jsem moc ráda, že jsem to absolvovali, i když by si někdo mohl říct, že je to brzy. Pro Bašu asi ne. Už začínala zlobit a my jsme přesně nevěděli jak na ni. Teď alespoň víme co a jak a nic nezkazíme. Taky říkala, že je strašně živá, jestli s ní nechceme zkusit trénovat agility. Uvidíme, když se to bude Baše líbit, tak určitě. Přestali jsme ji brát do práce, protože o nás přestala jevit zájem. Prý si nás neváží. Bere nás automaticky. Že prý je velice psychicky vyrovnaná a nebojácná. No, dělá nám radost. Je zdravá, pěkně papá, roste jako z vody. Už váží 4kg. Nevím jestli je to hodně, nebo málo, ale nehubne a to je fajn.

To je zatím všechno, zase napíšu.

Andrea

PŘEJEME DOBRÝ DEN,

O VÍKENDU JSME BYLI VE ZNOJMĚ A  B'ASHINKKA SI TO UŽILA. MOHLA SI HRÁT SE PSEM A BYLA NEUSTÁLE VENKU, PROTOŽE BYLO PĚKNĚ A TEPLO. ÚPLNĚ OŽILA.

VE ČTVRTEK JSME JI NECHALI NAČIPOVAT, NAOČKOVAT, ODČERVIT. 11. LISTOPADU JDEME NA VZTEKLINU A JE TO VŠECHNO.

UŽ JSEM SE ROZHODLA, ŽE S NÍ ZAČNU CHODIT NA CVIČIŠTĚ. VYBRALA JSEM www.vippsiskola.kvalitne.cz JE TO KOUSEK OD NAŠEHO BYTU.

B'ASHINKKA JE HODNÁ, POSLUŠNÁ, ALE MUSÍ SE JÍ CHTÍT. JINAK SI DĚLÁ VYLOŽENĚ CO CHCE, KDYŽ ZROVNA NEMÁ NA NÁS NÁLADU.

TAK UVIDÍME. KDYŽ SE JÍ TAM BUDE LÍBIT A BUDE SE TAM TĚŠIT, TAK TAM S NÍ CHODIT BUDU.

MOŽNÁ SE KONEČNĚ VYBLBNE. JE HROZNĚ ŽIVÁ, A HRAVÁ. Z VYCHÁZKY NECHCE VŮBEC DOMŮ A PŘEDNÍMA PŘED BARÁKEM BRZDÍ.

JINAK PRŮKAZ PŮVODU DOŠEL. DOUFÁM, ŽE VÁM TAKY DOŠLY MNOU ZASLANÉ FOTKY V POŘÁDKU.

ZATÍM SE MĚJTE, KDYBY BYLO NĚCO NOVÉHO, ZASE SE OZVU.

ANDREA NESNÍDALOVÁ.

                                                                                                                            Ve Štěpánově 13.9.2004

 Vážení přátelé,

děkuji Vám mnohokrát za předvedení Vašich pejsků na výstavě ve Zbraslavi. Věřím, že se Vám na setkání líbilo, že jste získali další zkušenosti a i samotná výstava Vám dala potřebnou inspiraci, co ještě lze na předvádění a vystavování Vašeho pejska vylepšit a nebo změnit. To, že Váš pejsek třeba nebyl první neznamená, že je ten nejhorší. Všichni nemohou být první!!! Pro Vás ale může být velkým potěšením vyjádření poradkyně chovu, že  Vaši pejsci jsou velmi nadějní a záleží, jak se budou předvádět v budoucnosti. A věřte, že paní poradkyně dokáže někdy velmi „peprně“ vyjádřit svůj názor na psy.

Proto Vám dnes zasílám další pozvánky na výstavy a bude záležet jen na Vás, zda jich využijete. Ve třídě dorostu stačí, když absolvujete jednu větší výstavu a budete svého psa pozorovat, jak reaguje na ostatní psy a na atmosféru samotnou. Ve třídě mladých /věk od 9 do 18 měsíců/ potom máte možnost získat ocenění CAJC a za tři ocenění se pejsek stává junioršampionem. Tady bych Vás chtěla upozornit na to, abyste se před podáním přihlášky navzájem kontaktovali a tím zmírnili riziko, že si tak zvaně „polezete do zelí“ a budete se potkávat a přebírat si vzájemně ocenění. Stálo by Vás to zbytečně mnoho času a peněz.

Všem Vám přeji hodně výstavních úspěchů a radosti z Vašich miláčků.

                                                                                 Alena Stejskalová a rodina Stejskalova

 Nahoru

                                                                                                                                                                                    Ve Štěpánově 3.8.2001

Vážená paní Procházková,

    jak jsem slíbila naposledy v telefonickém rozhovoru, posílám Vám fotografie, které jsme pořídili u Vás doma, když měla Eichi 10 týdnů. Teď jsme ji samozřejmě fotili doma, ale zatím nemáme fotky vyvolané. Až je budeme mít zase se ozvu.

     Včera měla Eichi 11 týdnů a od té doby, co jsme ji přivezli, hodně vyrostla. Protáhly se jí nožičky a minulý týden jsme pořád chodili a říkali, že nám zhubla. Přitom jedla pořád stejně, ale to ona rostla. Dávali jsme jí  1x denně masovou konzervu pro štěňata s těstovinami nebo rýží, vždy asi 1 větší lžičku. Přihřívali jsme jí to v mikrovlnce. Když viděla, že beru misku na maso, už vrtěla ocasem a těšila se, že něco dostane. Všechno nesní naráz, vždycky si to rozdělí asi na polovinu a tak za hodinu dojí zbytek. Kromě toho má pořád granule v misce a vodu. To si vezme, kdy  chce.  Teď už je zase jako kulička, ale trošku větší, než jsme si ji dovezli.

     Je to taková malá šibalka, běhá po zahradě jako o závod. Uši sklopené dozadu, ocásek natažený a prohání kosí rodinku, která má na zahradě hnízdo. Také se jí líbí běhat za motýly. Chutná jí tráva, hrušky a meruňky spadené na zem a sama si utrhla maliny. Jestli se zastavíte v září u nás, tak to uvidíte, jak je čiperná.   Slyší na jméno, umí prosit a zkoušíme ji postavit na stůl. Vůbec se nebojí. Také se nebojí cizích lidí, s každým je přátelská, jenom na osoby tmavé pleti je asi alergická, protože  na ně zuřivě štěká.

     V úterý 31.7. jsme byli na očkování. Náš pan veterinář je takový svérázný. Vzal si náš očkovací průkaz a my jsme čekali i s Eichi u vrat. Potom přišel s injekcí v ruce a Eichi naočkoval venku. Trochu kvikla, potom z toho byla vyjevená. Uklidňovali jsme ji a za chvíli nevěděla o ničem a zase vesele ťapala domů. Máme to k veterináři asi 10 minut chůze. Veterinář ani nechodí v bílém plášti, takže nevím, jak ji budeme zvykat na bílý plášť potom na výstavu. Asi se bude bát.

     Jinak je to taková "šustka a lumpačka", jak říkáme na Hané. Zvědavá, hravá, čiperná a veselá. Naučila se všecho trhat, asi si brousí zuby. Trhá povlečení postýlky i polštář, který tam má, okusuje hračky a pustila se i do okusování stolu v kuchyni. Jenom někdy večer mi při padá taková smutná. Nemyslím si, že teskní, to už asi zapomněla, ale asi je za celý den unavená, vyběhaná a utahaná. Leží na předních tlapkách a pozoruje okolí. Potom usne a můžete s ní dělat, co chcete, chytat na tlapky, zvedat jí je, hladit a ona se neprobudí. Pak se vzbudí  a v dest večer je nejživější, to by si hrála a taky chtěla všechno trhat, kousat a rvát. To si s ní vždycky hraje syn a ona si vleze k němu do klína a pošťuchuje ho, on jí hází míček a Eichi mu ho nosí zpátky, zase vyskočí do klína a míček mu strká do ruky.

     Ještě Vám musím napsat, jaké je to, když přijde někdo z nás domů z práce nebo, když ráno vstáváme. To nás všechny vítá, vrtí sebou a má sklopené uši a je šťastná, že nás vidí. Když ji vezmeme do náruče, tak se snaží nás oblizovat po celém obličeji.  A to dělá vždycky každému členu rodiny samostatně, kdo zrovna přijde za ní do kuchyně.  

     Naučila se běhat po schodech do dvora, když se jdeme vyvenčit. Když se jí už venku nelíbí zase sama vyběhne po schodech až do bytu. Nelíbí se jí umývání tlapek a vůbec celkově nesnáší vodu, pouze na pití. Když zaléváme zahrádku a stříkneme na ni vodu, tak se otřepe a peláší pryč. Vody se bojí. Skamarádila se se sousedovou fenou knírače a pobíhá podél plotu a vzájemně na sebe přátelsky bafají.  Ona už je starší a nemá moc chutí si hrát, ale Eichi pořád doráží tlapkou a strká nos do děr v plotě.

     Když jsem vzpomněla na díry, tak nesmím zapomenout na díry od myší a krtka, které očuchává a rozhrabává a také na zákopy, které Eichi pořídila na zahradě. Jak jsme vykopali brambory, tak se jí líbilo válet se  v měkké hlíně a tlapkami hrabala tak zuřivě, že vykopala úplné zákopy. Byly tak hluboké, že se do nich mohla schovat.

     Už jsem Vám napsala asi všechno o naší Eichi a ještě bych Vám chtěla poděkovat za zaslání průkazu původu. Až budou fotografie z pozdější doby  focené u nás doma, zase se ozvu. Zatím se těším nashledanou u nás a ať Vaše dcera neteskní. Myslím si, že se Eichi má dobře, a že jí nic nechybí.

                                                                                                                                   Eva Stejskalová

                                                                                                                                               Horní 1, Štěpánov

Nahoru

                                                                                                                                                                    Ve Štěpánově 31.8.2001

Paní Procházková,

    děkuji Vám za krásný dopis. Moc mě potěšil. A jěště napsaný na tak hezkém dopisním papíře se štěňátky. Velmi Vám děkuji, že jste si udělala chvilku čas a napsala.

     Protože máme nové fotografie Eichi, rozhodla jsem se Vám o ní zase napsat. Je to taková šibalka a začíná být trochu drzá. Asi vycítila, že si může ledasco dovolit, a tak to pořád zkouší.

     Největší zážitek jsme měli předevčírem, kdy k nám přijel pan Škůrek, ten, co byl s námi u Vás pro Eichi. Přivezl sebou svého psa šibáka Bena. Ten bude mít 1.9. dva roky. Co ti dva spolu vyváděli! Máme doma dost velkou chodbu s halou a ti dva se tam honili, štěkali na sebe, pořád se postrkovali, tlapkami na sebe doráželi. Napřed dával Ben najevo, že on je pes, a že je pán a Eichi ho má poslouchat. Ta stáhla ocas mezi nohy a utíkala před ním do kouta,  ale jak se otočil už Eichi zaútočila, cenila zuby, vrčela a ukazovala, že ona je tady doma. Jednou ji zahnal Ben, potom zase Eichi Bena , poštěkávali na sebe a doráželi. Ale všechno to dělali tak, že si vlastně hráli, neublížili si. Byli z toto celí  zadýchaní a společně pili z jedné misky.

     Včera jsme jeli Eichi koupit náhubek, ale nesehnali jsme ho. Přitom jsme se na parkovišti před obchodním domem seznámili s majiteli psa  šiby se jménem ASHI nebo ASHIN z Prostějova. Také  sebou měli psa na nákupech, otevřeli dveře auta,  zavolali ho a pes přiběhl, bez vodítka, bez obojku, očichával okolí, štěkal na neznámé lidi a na povel se zase vrátil k pánovi. My jsme z toho byli celí pryč, jak je to možné, že neutekl, ani se o to nepokusil. Paní nám říkala, že je to stálo mnoho nervů a že se ho hodně nahledali, ale teď už neutíká a poslouchá. Říkala, že je to asi jediný pes, který umí a může chodit bez vodítka.

Naše Eichi už to utíkání taky zkusila. Vždycky, když se dostala před vrata měla tendenci všechno očichávat a to jsem jí říkávala "Zůstaň, Eichi, nesmíš, zpátky!". Vždycky poslechla a šla se mnou zpátky domů. V sobotu 18.8. jsme pekli na rožni makrely, byla otevřená vrata, ale ona seděla a ležela ve vratech a ani ji nenapadlo, aby utíkala. Jenom pozorovala dění venku. Já jsem měla hrůzu z toho, kde ji budeme honit, až pozná, že ji nehlídáme a má volnost. Ale nevyužila toho.Ve středu 22.8.přijel pan Škůrek a chtěl ji vidět. Napřed ji Alča držela v náručí, ale potom, když ji postavila na zem, začala Eichi očichávat plot a pak se pustila kolem plotu po chodníku podél  silnice stále dál. Ani se neohlédla, přestože na ni Alča volala. Ani neutíkala. Šla zrychleně, ale vzpřímeně, jak na výstavě. Asi po padesáti metrech se zastavila, sedla si a čekala,až si pro ní Alča přijde. Ta už ale z toho byla pořádně vyplašená, protože se bála, aby nevběhla pod auto, taky nevěděla, co udělá. Alča za ní utíkala bosa, dveře od domu zůstaly otevřené.  Když mi to odpoledně vyprávěla, tak jsem ani nechtěla moc věřit a chtěla jsem jí dokázat, že mě poslechne. Vzala jsem ji před vrata bez vodítka, ale ona zase nabrala směr, tentokrát utíkala  ulicí směrem do polí. Ještě, že jsem ji ještě v ulici chytila, jinak nevím, kde bych ji hledala.   Vykárala jsem ji za kožich a od té doby, když se rozzlobím a zvýším hlas, tak ze zahrady  nebo ze dvora už utíká domů do bytu.

     Potřetí utekla zrozna včera, kdy vrata od garáže zůstala otevřená a protože je garáž průchozí a Eichi byla navolno na dvoře, využila situace, vyběhla před garáž, potom nerozhodně postávala před vraty do dvora zvenku z ulice. To už jsem ji volala, ať se vrátí. Než jsem odemkla vrata ode dvora, už jsem viděla, jak peláší, ocas dolů, uši sklopené  a po chodníku utíká tentokrát zase na druhou stranu směrem na horní konec obce. Asi chce poznat všechny možné cesty úniku. Zadržel ji až jeden pán, co šel po chodníku.  To bylo jediné štěstí, jinak nevím, jak by to dopadlo. Sice byla od domu asi 5 až 7 m, ale nechytit ji, kdo ví, kde by byla. Taková je to naše tulačka.

     Já vždycky už myslím na nejhorší.  Všichni jsme si na ni zvykli, už si to doma bez ní nedovedeme představit.      

     Nejvíc se jí líbí volnost na zahradě, ale už jsme ji taky něco naučili. Když řekneme hop vyskočí a prosí, když ukážu prstem a řeknu sedni, tak si sedne, ale nechce zůstat sedět, ikdyž řeknu zůstaň. To jí ještě moc nejde. Taky si na povel rukou lehne. Ale je vidět, že čím je starší, tak to učení je obtížnější, protože je panovačnější. Zkouší to na nás,  jestli jí všechno povolíme a patřičně toho využívá. Třeba, když jí řeknu, že nesmí do obýváku, zůstane ležet na rohožce před ním, ale když se nedívám, už tam jde a leží na koberci a dívá se na televizi. Zase ji zavolám, vrátí se na rohožku, ale za chvíli to zkouší znovu. Je fakt, že teď jak byla taková  vedra, bylo v obýváku příjemně, protože je tam průvan a nehřeje tam tak sluníčko. Proto se jí tam líbí.  Stejně tak to zkouší, když jsou otevřené dveře na dvůr. Leží na rohožce, zkouší jít ven, já na ni zavolám, ať se vrátí, tak se vrátí, ale za chvíli už je zase na terase a chce jít pryč. Člověk ji musí hlídat jako malé dítě. Zahrada a dvůr ji stále láká. Tam zkoumá pořád něco nového. Asi před 14 dny přiběhla ze zahrady a z pusy  jí visely 2 nohy. Než jsem jí z pusy vyndala ptačí mládě, tak jsme spolu pěkně bojovaly. A to není poprvé. Vždycky si najde nějaké to hnízdo v rybízu nebo v pergole. Naposledy, když byla na procházce, našla v trávě mrtvou myš a taky ji nechtěla pustit.

     Ale jinak je to bojovnice. Když se jí něco nelíbí, dovede pěkně vrčet a krčit nos. A to je potom pěkně zlá. To ji musíme hodně krotit. Máme pořád problémy ukazovat zoubky, to se jí moc nelíbí. Už se nechce moc hladit a mazlit. I když nás pořád stejně vítá, když přijdeme domů z práce, vrtí ocasem, oblizuje, klopí uši, ale už jenom chvíli vydrží v náručí a potom zase rychle na zem a lítá kolem nás se svěšeným ocasem.

     Taky doma   štěká, když se potmě někde něco šustne a jí se to nelíbí. Štěká na igelitový pytlík,co se pohne v průvanu nebo, když jde syn ze sklepa, vychází ze tmy a ona ho nepozná.

     Už taky hodně vyrostla. Pan Škůrek říká, že je hodně dlouhá a vysoká. Ale to on jenom tak říká, protože ji nevidí tak často, a když přijede  jednou za čas, zdá se mu, že vyrostla. Protáhl se jí čumáček, líná jí srst a už se jí přeměňuje. Už nemá na hřbetě ten tmavší flíček, je taková stejnobarevná. Pod krkem je krásně bílá, má krásné urajiro a vypadá jako lištička. Všem lidem se líbí. Kam přijdeme, každý ji chce pohladit a hrát si s ní.

     Dnes jela do Olomouce do ZOO na Svatý Kopeček a taky se podívat na nádraží na vláčky a na cizí lidi. Zatím se ničeho zas tak nebála, asi kromě toho Bena, kdy před ním utíkala se svěšeným ocasem. Ale, když si na něho zvykla, tak už se potom taky nebála, spíž naopak. Doufám, že se těch vlaků nebude bát a nebude stresovaná.

     Už ale musím končit. To jsem se jaksi rozepsala. Věřím, že až pojedete do Větřkovic, tak se zastavíte. Chtěla bych vidět, co bude Eichi dělat, až uvidí maminku. Štěpánov je 10 kilometrů od Olomouce a tak můžete udělat u nás zastávku, když stejně pojedete přes Olomouc. Je pravda, že ikdyž je Štěpánov po městech Olomouc, Uničov, Šternberk a Litovel  druhá největší obec v okrese, není z Olomouce značení na Štěpánov. Při výjezdu z Olomouce je třeba směřovat na Uničov nebo Šternberk. Štěpánov leží uprostřed čtyřúhelníku výše uvedených měst. Velmi ráda bych se s Vámi setkala a už se na Vás všichni těšíme.  Jenom akorát zavolejte, kdy přibližně přijedete, který den. Nakonec můžete u nás i přespat. My se do Větřkovic pojedeme podívat asi v sobotu a možná i v neděli na výstavu. Nemáme to tak daleko. Původně jsme chtěli pouze na výstavu, ale paní Entlerová nás na výstavě v Hlučíně, kde jsme se byli podívat na Bena, přesvědčovala, abychom přijeli v sobotu na setkání a povídání o šibách a na klubovou schůzi.

     Moc si přeji se s Vámi setkat a těším se na viděnou.

                                                                                                                              Eva Stejskalová

                                                                                                                              Horní 1

                                                                                                                              783 13 Štěpánov

Nahoru

                                                                                                                                     Štěpánov 4.11.2002

Paní Procházková,

         už je to delší čas, co jsem se neozvala, ale znáte to. Byli jsme v jednom kole. Skoro každý týden jsme jezdili na nějakou výstavu. No a v sobotu jsme byli na poslední v tomto roce a to Nitře. Teď už můžeme jenom bilancovat, čeho jsme letos dosáhli. Oba naši psi jak Eichi, tak Eico byli víc než úspěšní.  Oba splnili Junior šampiona ČR, Polska a Slovenska. V příloze Vám posílám přehled o jejich úspěších a kopie diplomů od Eichi.

Jsme moc šťastní, že je máme. Jezdíme hodně po výstavách, což nám sice zabírá hodně času, ale je to znát na výsledcích.

         Musím však říct, že Eichi už to moc nebaví. V poslední době už je na výstavách nervozní. Ještě že bude teď přes zimu klid, pojedeme asi až v lednu do Trenčína. Snad si odpočine. Když to nepomůže, aby se zklidnila, budeme ji asi nechávat doma. To aby měla své soukromí a pokoj a klid. 

         Ještě se musím pochlubit tím, že pro Eichi je asi největší ocenění, které získala v Prešově  6.10. a to Národní vítěz Slovenska mladých.

         Eico nám udělal největší radost právě teď na poslední výstavě v Nitře 2.11., kde bylo přihlášeno 15 psů, 3 se nedostavili a z posuzovaných 12 psů byl vybrán japonským rozhodčím na mezinárodní výstavě jako vítěz plemene a porazil tak nejlepší české psy šampiony, šampiona z Holandska, psa  z Maďarska a fenu také z Holandska. Byli jsme tak překvapení, že tomu ještě teď nevěříme. Při závěrečném předvádění byl v 5. skupině vybrán ze 16 psů plemen páté skupiny mezi 6 nejlepších, ale na stupně vítězů se již nedostal. Ale i tak je to pro nás překvapení.

         Na klubové výstavě SHIBA klubu ve Zbraslavi byla Eichi druhá a dostala první R-CAC. Svůj první CAC dostala na speciální výstavě klubu na Slovensku.  Máme z ní velkou radost. Je to hodná šikovná holka. V září na klubovce ve Zbraslavi jsme nechali oběma změřit kohoutkovou výšku a už máme Eichi i uchovněnou. Potom když hárala v říjnu, byla u psa, ale nic z toho nebylo, asi jsme přijeli pozdě. Tak štěňátka budou možná až na jaře. Naše chovná stanice má název "Hvězda Hané".

         Ještě Vám napíši něco o Eichi o jejím chování. Doma je velmi přátelská, poslušná, dá se říct, že na slovo. Je ale pořád taková jakoby vystrašená a vypozorovali jsme, že asi z Eica. On by si s ní chtěl hrát, pořád  ji okukuje, očuchává a kouše a ona ho nechce, chce mít svůj klid. Proto je pořád jakoby ve střehu a asi se ho bojí.  Jinak je taková šťastná, když nás vidí, když přijdeme domů nebo když jdeme na vycházku ven a může být navolno. Zatím se nestalo, že by utekla nebo se ztratila. To Eico je větší lump. Ten si dovolí utéct otevřenými vraty a moc ho musíme přemlouvat, aby šel zpátky, je svéhlavější. Ale vrátí se, když mu ukážeme míček.  

         Už budu končit, aby Vás moje povídání nezačalo nudit. Věřím, že se ještě někdy setkáme, třeba zase na nějaké výstavě v Praze, Litoměřicích  nebo v Mladé Boleslavi. Všechny Vás v Plzni zdravíme a loučím se s přáním krásně prožitých chvil s našimi miláčky.                                                                    Eva Stejskalová 

Nahoru

                                                               Nemocná Eichi    

                V sobotu 6.října 2001 jsme se o půl jedné odpoledne vrátili ze sběru hříbků a Eichi nás sice nadšeně vítala, ale nebyla to ona. Pořád poposedávala, olizovala si pořád ďupku, jako by ji svědila a levou zadní nožku, pořádně ani nechtěla stát na všech čtyřech a spíš poposedávala. Měla horký čumáček i tlapky a tak jsem jí změřila teplotu a o půl druhé odpoledne měla 39,5 C. Byli jsme nešťastní, protože seděla na koberečku na chodbě a vypadalo to, že je ochrnutá na zadní nožky. Nechtěla si na ně nechat šáhnout, pořád se točila dokolečka doleva.  Taky to vypadalo, jako že má zánět močového měchýře nebo močových cest, když si to pořád oblizovala. Tak jsme se rozhodli, že s ní zajdeme k veterináři panu Lohrerovi. Napřed jsme tam volali, jestli je doma a pak jsme autem jeli. Nesli jsme ji v náručí jako uzlíček neštěstí. Pan doktor ji prohlédl a nelíbila se mu tak vysoká teplota, ještě řekl, že má naplé bříško a že jí píchne antibiotika. Vůbec ji neposlechl, jak jí pracuje srdíčko nebo co to bříško. Dostala injekci, to jenom pískla, když jí pod kůži zajela jehla. Jinak měla pořád svěšený ocásek a byla bázlivá. S doktorem  Lohrerem jsme se domluvili, že v neděli v 10 hodin ráno přijdeme na další dávku antibiatik. 

                Doma už  ani nechtěla ležet v pelíšku. Když jsme ji tam položili, vstala a malátně chodila sem tam po kuchyni, točila se pořád za levou nohou a kousala ji a taky se točila přikrčená jako, když se něčeho bojí, ocásek svěšený dolů na zemi a byla celá vyjevená. chvilku lehla na kobereček na chodbě a zase znovu se točila, jako by byla zdezorientovaná. Potom z ničeho nic vyskočila na lavici v kuchyni, což nikdy neudělala a cpala se čumáčkem za nás za naše záda a schovávala se, jako by se něčeho bála a přitom se točila pořád dokola nalevo v podřepu přikrčená bojácná. Nechali jsme ji nakonec na lavici, aby měla pocit, že je pořád s námi. Chovali jsme ji, hladili, aby se nebála, ale nic nepomáhalo. Asi po dvou hodinách jsem jí znovu měřila teplotu v konečníku. Měla 39,2 C. Drželi jsme ji v náručí a plakali nad ní, nemohli jsme jí pomoci. Už jsem uvažovala, zda může pomoci studený zával proti té teplotě, tak jak se dává malým dětem. Ale nevěděla jsem, jestli by to pro ni nebyl ještě větší šok a jestli  by se nechala zabalit do studeného. Nechtěla jsem ji trápit. Vypadala hrozně. Nosili jsme ji na rukách jako malé dítě. Vůbec se nevzpírala a odevzdaně ležela v náručí. Tak to bylo celé odpoledne. Večer o půl sedmé už jsem to nemohla dál snášet, že jí nemůžeme pomoct. Nereagovala na své jméno, byla jako vyměněná. Teplotu měla 39,3 C. Zase jako by jí stoupala. Proto jsem se rozhodla, že pojedeme do Olomouce na veterinu. Přece jí někdo musí pomoct.

               Když jsme dojeli do Olomouce, pan doktor právě operoval vlčáka. Čekali jsme v čekárně a Eichi z toho všeho byla strašně vyplašená. Chovali jsme ji v náručí. Potom někdo nechal otevřené dveře. Ona vyskočila Alče z náručí a snažila se dveřmi utéct. Jenže venku přede dveřni stál vlčák a ještě jeden pes a ona když vyběhla se jich polekala, ale začala se zase motat a točit, my jsme na ni všicni volali a ona z toho byla celá vyplašená. Chtěla utéct, měla svěšený ocas a celkově byla vyjevená. Naštěstí jsem ji chytla na druhém schodě venku na schodišti. Kdyby nám bývala byla utekla, nevím, kde bychom ji honili a chytali.

              Potom jsme raději šli ode dveří dál, stáli jsme na chodbě a s Alčou se střídali v držení Eichi v náručí. Ležela na rameně odevzdaně, ani se nepohnula. Chodili kolem lidé vodili kočky, psy, králíčka, ani se nehnula. Jednou položila hlavu i s packama na levé rameno, potom zase na pravé. To bylo všechno.

            Teprve asi v 8 hodin večer  jsme přišli na řadu. Doktor  Škrabal se nás ptal s čím jsme přijeli a potom jí změřil teplotu a naměřil 39,9 C. Poslouchal ji a řekl, že jí to v bříšku pořádně šlouchá a rachotí, že to asi bude viroza. Ptal se kolik váží a píchl jí 2 injekce. Ta druhá ji asi štípala, protože kvikala. Ptali jsme se z čeho to může mít. Říkal, že neví, ale že  mohla také  něco sníst.

            Taky jsme mu řekli, že má uvolněný  zub, stoličku, jestli ta teplota není od toho. Ale řekl, že u psů vypadávání zubů nemá vliv na teplotu. A taky nám řekl, že se ve Štěpánově, blízko nás objevil případ otravy psa strichninem, a že musí psa pana Folprechta - taky štěně - utratit. Nás ale chlácholil, že to otrava není, protože Eichi neměla křeče, ani nezvracela, ani neměla průjem. To jsme všechno kontrolovali, když jsme pořád zkoumali příčinu její nemoci.

           Ještě jsme koupili prostředek na odblešení za 110,- Kč, protože jsme jí našli blešku, asi ji chytla od psů u babičky. Vyšetření a injekce stály 120,- Kč.

           Když jsme přijeli domů, tak to pořád nebylo lepší. V noci spala s Alčou v jejím pokojíčku na válendě, pořád se zavrtávala čumákem a hlavičkou pod polštář a točila se dokolečka a stáčela se do klubíčka. V noci jsme se na ni chodili dívat, ale byla pořád stejná, nereagovala na jméno, byla vystrašená. Teprve ráno v pět hodin už vrtěla ocáskem, oblizovala mě, když jsem za ní přišla k posteli a už vypadala trochu k světu. Asi měla to nejhorší za sebou a my  taky. Ten strach, co jsme si užili.  Už jsme si na ní všichni zvykli a kdyby  jsme o ni měli přijít. No nevím!

          Já jsem si pak později uvědomila, že jsem jí brala list z durmanu a ten je halucinogenní, jestli z toho neměla ten stav, že se motala.

          V neděli ráno dostala další injekci antibiotik. Doktorovi jsme řekli, že jsme byli v Olomouci a dali jsme mu přečíst, co dostala za injekce. Řekl, že ten deoxymykoin byla pro ni koňská dávka. Je fakt ale, že pomohla.

           Po druhé injekci antibiotik byla zase taková nesvá, smutná a polehávala. V sobotu celý den nic nejedla, jenom trochu pila. V neděli jsme jí měli dát jen asi 2/3 denní dávky. Další injekci antibiotik dostala v pondělí večer v 19.00 hod. Potom už jí bylo dobře. Tak jsme přečkali onemocnění Eichi.

A co už umí dnes 17.10.2001, kdy  už jí je 5 měsíců?

            Byla s námi na zahradě u babičky, celé odpoledne bez vodítka a poslouchala, když jsme jí řekli nesmíš nebo ke mě, sedni, čekej, zůstaň, lehni, dones apod.

              Nejvíc ji lákaly slepice a kuřátka, ale zakázali jsme jí za nimi chodit a poslechla. Když jdeme na vycházku učíme ji chodit na vodítku nakrátko, jako na výstavách, taky už ji pouštíme navolno bez vodítka. Doma umí vystopovat piškot nebo sýr na čtyřech místech   poschovávaný  na chodbě různě mezi botami, pod kobercem apod. Vyskočí na povel na židli a ze židle na stůl. Ale když je na stole sýr nebo cokoli k snědku nevezme si. Držíme ji v náručí a sedále u stolu a ona je od sýra asi 10 cm a nevezme si. Kdyby jsme jí dali povel, tak by  si asi vzala, ale nechceme ji to učit ze stolu, kde jíme my.

           Když jí dám povel sedni a položím sýr nebo cukr 20 cm od ní nebo 3 m od ní, nevezme si dokud jí nedám povel. Taky  jsme ji učili štěkat na povel, ale ještě to neumí jako pravidlo, někdy zaštěká, někdy ještě ne, musíme trénovat. Začali jsme ji učit povel nahoru a znamená, že ze sedu nebo lehu si stoupne na všechny čtyři. Když chceme, aby  stála ve výstavním postoji, hlavičku nahoru, tak jí říkáme vydrž. Je moc učenlivá a hodná. Nedělá žádou škodu.  Teď, když se jí vyměňovali zuby, jsem měla strach, že něco rozkousá, ale měla bůvolí kostičku a tu pořád ohryzává a je spokojená. Taky ještě umí nosit třeba noviny.

Nahoru

                                                                                                                                                                           Ve Štěpánově 3.4.2003

Paní Procházková,

            všechny Vás v Plzni srdečně zdravíme z Moravy. Tak jsem se rozhodla, že Vám napíši zase něco o naší Eichi. Je to moc hodná a šikovná holka. Poslouchá, i když je puštěná navolno bez vodítka. To se vyřádí nejvíc. Lítá s ocacem nahoru jak s anténkou. Hubená je pořád stejně, ale chutná jí, je veselá, ráda si hraje, brzo  bude mít dva roky. Teď to vypadá, že bude asi hárat a tak doufáme, že to vyjde i se štěňátky.

            V letošním roce byla na sedmi výstavách. V Trenčíně na Slovensku dostala rezervní CACIB, a protože fena, která obdržela CAIB je již interšampionkou, přechází tento CACIB na Eichi. Druhý  CACIB dostala v Chorvatsku v Zagrebu. Takže polovinu na interšampionku má za sebou. Uvidíme jak dál.

            Od začátku roku se jí daří. Celkem již má 2x CAC na Slovenského šampiona /ještě potřebuje 2/, 1x CAC na Šampiona Polska /chybí jí 2xCAC/, 1x CAC na Českého šampiona /chybí jí 3xCAC a z  toho 2 musí mít z mezinárodní výstavy/  a 2x CAC na Šampiona Chorvatska /chybí jí ještě 2, ale až v roce 2004/.

            V sobotu 12.4. jedeme na klubovou výstavu  Shiba klubu do Mladé Boleslavi, kde Eico dostane titul Klubový junior šampion. Eichi k získání titulu chybělo 6 bodů. V neděli 13.4. je v Mladé Boleslavi klubová výstava klubu chovatelů málopočetných plemen psů, kde dostane Eichi titul Klubový  junior šampion, protože tam byly jiné podmínky a splnila předepsaný počet 40 bodů. Takže si oba povezou domů poháry. Mají jich už pěknou řádku. Jsme na oba psy  velmi pyšní.  Musíte se k nám  přijet podívat a uvidíte jejich síň slávy.

            Aspoň Vám v příloze posílám vizitku, protože teď nemáme žádné nové fotky. Ty Vám snad pošlu příště. Většinou všechny  výstavy natáčíme na video a málo fotíme.

            Taky bychom rádi poznali paní Dunovou a řekli jí o všech těch úspěších, které má Eichi. Třeba by  ji to taky zajímalo.  Na výstavách jsme se s ní nikde neviděli. Nevíte, jestli chová ještě shiby?

            Už musím končit. Loučím se s přáním zdraví, štěstí, radosti a pohody. Těším se příští setkání a k nám domů máte cestu otevřenou. Můžete k nám kdykoliv přijet. Ale musíte dát předem vědět, protože hodně jezdíme ven na výstavy. Skoro každý týden.

5.4. jedeme na Slovensko na klubovou výstavu slovenského klubu, odtud si Eichi přiveze pohár za klubového junior šampiona a druhý za soutěž v rankingu

12. - 13. 4. jedeme do Mladé Boleslavi

potom nás čeká písemná maturitní zkouška Aleny

27.4. na manželovy narozeniny výstava České Budějovice

11.5. Polsko Jelenia Gora

18.5. Polsko Bytom

24.5. Polsko Lešno

ústní maturitní zkouška Aleny a pak se dál uvidí, jestli budou výstavy nebo opravná maturitní zkouška???       

            Přeji Vám příjemný den a ozvěte se

                                                                                  Eva Stejskalová

                                                                                  Horní 1  783 13 Štěpánov

Nahoru

Paní, Procházková,

všechny Vás srdečně zdravíme z Moravy. Rozhodla jsem se, že Vám napíši zase něco o naší Eichi.

                Eichi už je 6 měsíců a právě 17.11.2001 jsme si jeli k paní Balajkové do Chlumce nad Cidlinou pro pejska. Jmenuje se EICO a narodil se 24.9.2001. Jsou tedy  s Eichi od sebe 4 měsíce. Vaši Eichi už byste nepoznali. Je to krásná velká slečna, je hodná, celkem poslouchá. Jenom z venku ze dvora a zahrady domů se jí někdy nechce jít a to se tak dívá, nevěřícně kouká a stojí pod schody. Když nejsme důslední znovu uteče na zahradu. Lákáme ji domů na sýr a piškoty a podobně. Na píšťalku přiběhne hned, umí hledat schovaný sýr nebo piškoty,   poslouchá na povely čekej, nesmíš, zůstaň, zpátky, ke mně, k noze, na povel hop - vyskočí  nahoru na židli a na stůl, na povel dolů - seskočí ze stolu, sedni, lehni, na povel nahoru - vstane z předcházejících  obou poloh, hledej, štěkni - někdy štěkne. A teď ji učíme se plazit, ale to nám ještě moc nejde. Ale je při tom legrace. Venku mimo dvůr, třeba při procházce  ji můžeme pustit z vodítka a na zavolání zase přiběhne. Do Olomouce jsme s ní několikrát jeli autobusem, měla nasazený náhubek, moc se jí to nelíbilo, ale vydržela to, je taková pokorná. Jenom, když jsme jí ty košíky zkoušeli, jich vystřídala asi 20 a všechno tak trpělivě snášela.  Při poslední návštěvě v Olomouci jsme ji nechali sedět před obchodem, ani jsme ji neuvazovali, jenom vodítko leželo vedle ní na zemi a ona trpělivě čekala, až si pro ni přijdeme.  Moc nechce jíst, je hubená a ještě všechno vyběhá na zahradě, váží 6,5 kg. V sobotu 17.11.2001, když jsme přijeli do Olomouce i se štěnětem, zastavili jsme se s nimi u veterináře, ten oba vážil. Eichi byla celá vystrašená, protože tam byla před měsícem, když byla nemocná a tehdy jí dávali injekci. Měla nějakou virózu a taky teplotu. Ale když odcházela z ordinace,už se nebála a  měla ocásek zase nahoru.  

                Eichi je opravdu taková hodná, ale teď, když jsme přivezli to štěně, asi žárlí. Štěně fackuje tlapkou, vrčí na ně a kouše je do ucha a pod krkem. Pejsek si to ale nenechá líbit a zuřivě na ni štěká. Chce být pánem situace a asi také pánem v celém bytě. Hned,  jak se mu něco nelíbí, vrčí, kouše a štěká.

                Eico je malý divoch, je všude. U každé lumpárny, plete se nám pod nohy, proklouzne mezi dveřmi jedna dvě, je hodně živý. Je to taková malá kulička, váží 3 kila a právě dnes /19.11.2001/ má 8 týdnů. Tetovací číslo má 670, to znamená, že od narození Eichi 17.5.2001 za ty 4 měsíce se narodilo 50 štěňátek.  Eico vyrůstal venku na dvoře, kde bydlel v boudičce s předsíňkou se svou maminkou Keiko a dalšími dvěma brášky Endym a Efendym a dvěma sestřičkami. Jednu si paní Balajková chce nechat do chovu a ta druhá asi půjde do Dánska. Paní Balajková má doma ještě jednu fenku pětiletou starší než Keiko, která má 4 roky a jednu fenu naháče.

                Snad si Eichi i Eico na sebe zvyknou a taky  třeba Eichi dostane chuť na jídlo a trochu zesílí. Chybí jí takový  ten silný hrudník, ale jinak je moc hezká, je sice trochu delší než má být a má trošku větší ouška, ale zato má krásný fenčí výraz. Vypadá opravdu jako liška a už se nám několikrát stalo, že se lidé ptali, jestli je to liška. Už ji máme přihlášenou na výstavu do Trenčína a do Brna do dorostu. Tak uvidíme, jak dopadne. Nejhorší pro ni je ukazovat zoubky. Když to zkouším já, tak je ukáže pěkně, když dcera zkouší zuby, je to horší. A u cizích je to taky  špatné, pořád přitom hází hlavou, vystrkuje jazyk  a na paní Balajkovou při prohlídce zubů dokonce krčila čumák. No, musíme pořád trénovat a pilovat.

                Málem jsem Vám zapomněla poděkovat za poslední dopis. Věřím, že až pojedete na Moravu, tak se zastavíte, adresu znáte. V každém případě budu ráda, když se zase někdy  ozvete  a dáte o sobě vědět. Třeba se někdy taky potkáme na nějaké výstavě.

                Těším se a nashledanou

                                                                                                               Eva Stejskalová

                                                                                                              Horní 1

                                                                                                              783 13 Štěpánov

Nahoru

 24.1. 2002 Eico má 4 měsíce a byl na očkování na vzteklinu, dostal známku na obojek č. 200, váží 7,2 Kg a vůbec se nebál doktora, je to hrdina. Ani nekvikl, když injekci dostal. Doktor se nás asi 3x ptal jestli je zdravý, jestli žere, nemá průjem, nemá rýmu, teplotu apod. Eico ten žere dobře, co Eichi nedojí, sežere on, dokonce i kyselé zelí.

Eichi byla pro potvrzení na výstavu do Trenčína (26.1.2002), nic jí nedělali, ale byla celá ustrašená a když jsem ji vážila, utekla mi z váhy. Váží 7,5 kg.  Platili jsme 230,- Kč. Když jsme odcházeli, tak to už měla ocásek nahoru.

Eicovi vypadly napřed 4zoubky, potom další dva a teď 28.1.2002 jsem mu pomohla vytrhnout 1 zoubek vpředu, 31.1.2002 už se  mu tam objevil nový.

Eico  váží 31.1.2002 už asi 8 kg. Je strašně nízký a tlustý, jako prasátko.

                                                                                                                                   Ve Štěpánově 11.12.2001

Nahoru

Paní Balajková,

zase Vám chci něco napsat o Eicovi.

                V sobotu 8.12.2001 poprvé přeskočil zábranu mezi dveřmi od kuchyně na chodbu. Už několik dní mají oba s Eichi asi zánět spojivek, protože jim teče z očí a někdy tam mají i hnis.Oči jim vymývám borovou vodou a dávám jim do očí Optalmoseptonex. V neděli 9.12.2001 bylo krásné počasí, bylo nasněženo a svítilo sluníčko a tak jsme s manželem šli s nimi ven na procházku. Asi to sluníčko a ten sníh jim na ty oči moc neprospěl, protože druhý den měli zase oba oči zakysané a zalepené hnisem, tak znovu mastíme a vymýváme oči. Šli jsme na procházku k železniční trati. Eichi už krčila ocas, když jsme se blížili k trati, protože minule tak na ni vybafl a hrozně štěkal vesnický ořech. No ale co bylo, když projel kolem vlak. Eichi stála a měla sklopený ocas, to minule taky. Eico se začal strašně bát, začal pískat a kvikat, jako by ho na nože brali, nebyl k utišení, celý se chudáček třásl. Vzala jsem ho do náručí a hýčkala, ale nebyl k utišení. Asi z toho dostal šok. My jsme to vůbec nepředpokládali, protože Eichi se tak nebála, jenom vždycky klopila ocas. Potom už rychle oba spěchali od tratě pryč. Na zpáteční cestě zase poskakovali a prali se, jakoby nic.

                Na Eicovi je vidět, že už taky povyrostl, už umí povely sedni, lehni, zůstaň a místo. Na vyvenčení jsem ho zatím vždycky z domu nosila až do zahrady, ale teď už několikrát jsem jenom otevřela dveře a oba vyběhli ven a na zavolání se zase vrátili. Jenom Eichi je trochu líná se vracet zpátky, nejraděj by lítala pořád venku. Včera 10.12.2001 chytila Eichi myš. Museli jsme ji hodně chválit. A ona je potom taková pyšná.

                Teď už Eico tak nechmatá po žrádle, už ví, že mu ho Eichi nesežere a tak se uklidnil.

                                                                                                              Eva Stejskalová

                                                                                                              Horní 1

                                                                                                              Štěpánov

Nahoru

                                                                                                                                                                                    Ve Štěpánově 3.12.2001

Paní Balajková,

rozhodla jsem se, že Vám napíši něco o Eicovi. Právě dnes má 10 týdnů.

                Když jsme se s Vámi rozloučili a vezli si ho domů, byl hodný, spal dceři na klíně a taky jsme ho v autě fotili.  Už v autě byla Eichi jakoby uražená.

                A doma nastala bitka. Eico to je takový malý divoch, rarášek. Je u každé lumpárny, okusuje nohy stolu doma v kuchyni, Eichi ho fackuje a on ji zase kouše. Ta si to nenechá líbit a tak mu to vrací. Ona ho kouše, potom na něj vrčí   a on na ni štěká a chce být pánem. Protože je Eichi větší, vždycky ho povalí, ale on se nedá a kouše ji, ikdyž leží na lopatkách a pořád útočí. Ale netrhají se vážně, jenom si tak hrají. Někdy to ale asi taky bolí, protože je křik. A křičet to Eico umí. Když se počůral v kuchyni, chtěli jsme ho vytahat za kožich, ale sotva jsme se ho dotkli, kvikal až hrůza. Teď už víme, že to na nás hraje, a že se předvádí.  Když si ho nikdo nevšímá sedí a dívá se, pak začne kňourat a vrčet, potom poštěkávat a nakonec  štěká tak nahlas a pronikavě, že se vždycky  seběhne celá rodina, co se děje. Eichi začala štěkat teprve, když měla 5 měsíců a Eico, ten chce být středem pozornosti. 

                Eico je hodně živý, jedna dvě proklouzne mezi dveřmi na chodbu a pokud má Eichi v misce žrádlo, sežere jí ho, ikdyž právě dojedl svoje. Začíná se trochu vytahovat, už to není taková kulička. Vyrostla mu trošku ouška a protáhl se čumáček. Když nás vidí radostně vrtí ocáskem, který má ještě takový krátký a to vrtění je legrační. Radostně nás oblizuje a dává nám pusinky. Někdy se ještě v noci vzbudí a kňourá a dožaduje pozornost. Když chce čůrat stojí u dveří a kňourá a dává najevo, že chce jít ven. Ale už se taky podařilo, že nezakňoural a hned byla loužička. U babičky v Březcích se stačil vyčůrat a dokonce i vykakat. Je to takový lumpík podle Eichi. Ta byla čistotnější a taková rozumější a je dodnes. Jenom mám obavy, jak ho zvládneme. Je ostřejší, reaguje na prudší pohyb krčením nosu a vrčením, štěkáním a sekáním tlapkou. 

                Už si zvykl na obojek a na vodítko. Když ho jdeme venčit, musíme ho uvázat na vodítko, protože bychom ho na zahradě nechytli, běhá i po poryté zahrádce. Když je navolno, má eldorádo. Vrtá se v listí a to šustění ho přímo fascinuje. Je ve svém živlu, lítá jak tryskáč. Na vodítku chodíme i ven za humna na procházku a do areálu pro psy. Tam je oba pustím z vodítka a oni se vyřádí, honí se, házím jim balonek nebo klacek. Dokáží si vyhrát sami, vystačí si. Teď naposledy byl Eico celý mokrý, jak ho Eichi vždycky smetla a povalila na zem.

                Taky jsme byli na očkování a teď ve středu  dostane prášek na odčervení. Je fakt, že si s Eichi na sebe zvykli a spávají někdy spolu v jednom pelíšku, žerou z jedné misky a pijí vodu taky společně z jedné misky současně. Když přestaně Eichi bavit Eicovo pošťuchování, lehne si na chodbu a jakoby ho hlídala.

                Eico už umí na povel sednout. Většinou za to něco dostane a já říkam, že je jako kudlanka nebo piraňa. On těma zoubkama tak rafá po jídle nebo piškotu, dokonce i Eichi bere žrádlo z pusy , tak je chamtivý a žravý. Ukousl by i kus prstu nebo ruky, když mu dávám sýr nebo piškot apod. Tomu se asi naučil, když se pral o jídlo se svými brášky a sestřičkami. 

                Máme z nich z obou  radost a taky je radost se na ně dívat, když se škádlí i když si hrají.

                Paní Balajková, posílám Vám nějaké fotky a prosím o natočení videa a o zaslání slíbených fotek jak Eiciho, tak jeho maminky. To album, co jsme měli u Vás, už máme skoro zaplněné.  Jak dostanete průkaz původu, tak nám ho zašlete, prosím. Děkujeme předem

                                                                                                                             Eva Stejskalová

                                                                                                                             Horní 1

                                                                                                                             78313  Štěpánov

Pavla Balajková, Chvojkova 621/IV, 53351 Chlumec nad Cidlinou

Nahoru

                                                                                                                                                                                  Ve Štěpánově 3.8.2001 

Vážená paní Procházková, 

jak jsem slíbila naposledy v telefonickém rozhovoru, posílám Vám fotografie, které jsme pořídili u Vás doma, když měla Eichi

10 týdnů. Teď jsme ji samozřejmě fotili doma, ale zatím nemáme fotky vyvolané. Až je budeme mít zase se ozvu.

     Včera měla Eichi 11 týdnů a od té doby, co jsme ji přivezli, hodně vyrostla. Protáhly se jí nožičky a minulý týden jsme pořád chodili a říkali, že nám zhubla. Přitom jedla pořád stejně, ale to ona rostla. Dávali jsme jí  1x denně masovou konzervu pro štěňata s těstovinami nebo rýží, vždy asi 1 větší lžičku. Přihřívali jsme jí to v mikrovlnce. Když viděla, že beru misku na maso, už vrtěla ocasem a těšila se, že něco dostane. Všechno nesní naráz, vždycky si to rozdělí asi na polovinu a tak za hodinu dojí zbytek. Kromě toho má pořád granule v misce a vodu. To si vezme, kdy chce.  Teď už je zase jako kulička, ale trošku větší, než jsme si ji dovezli.

     Je to taková malá šibalka, běhá po zahradě jako o závod. Uši sklopené dozadu, ocásek natažený a prohání kosí rodinku, která má na zahradě hnízdo. Také se jí líbí běhat za motýly. Chutná jí tráva, hrušky a meruňky spadené na zem a sama si utrhla maliny. Jestli se zastavíte v září u nás, tak to uvidíte, jak je čiperná.   Slyší na jméno, umí prosit a zkoušíme ji postavit na stůl. Vůbec se nebojí. Také se nebojí cizích lidí, s každým je přátelská, jenom na osoby tmavé pleti je asi alergická, protože  na ně zuřivě štěká.

     V úterý 31.7. jsme byli na očkování. Náš pan veterinář je takový svérázný. Vzal si náš očkovací průkaz a my jsme čekali i s Eichi u vrat. Potom přišel s injekcí v ruce a Eichi naočkoval venku. Trochu kvikla, potom z toho byla vyjevená. Uklidňovali jsme ji a za chvíli nevěděla o ničem a zase vesele ťapala domů. Máme to k veterináři asi 10 minut chůze. Veterinář ani nechodí v bílém plášti, takže nevím, jak ji budeme zvykat na bílý plášť potom na výstavu. Asi se bude bát.

     Jinak je to taková "šustka a lumpačka", jak říkáme na Hané. Zvědavá, hravá, čiperná a veselá. Naučila se všecho trhat, asi si brousí zuby. Trhá povlečení postýlky i polštář, který tam má, okusuje hračky a pustila se i do okusování stolu v kuchyni. Jenom někdy večer mi při padá taková smutná. Nemyslím si, že teskní, to už asi zapomněla, ale asi je za celý den unavená, vyběhaná a utahaná. Leží na předních tlapkách a pozoruje okolí. Potom usne a můžete s ní dělat, co chcete, chytat na tlapky, zvedat jí je, hladit a ona se neprobudí. Pak se vzbudí  a v dest večer je nejživější, to by si hrála a taky chtěla všechno trhat, kousat a rvát. To si s ní vždycky hraje syn a ona si vleze k němu do klína a pošťuchuje ho, on jí hází míček a Eichi mu ho nosí zpátky, zase vyskočí do klína a míček mu strká do ruky.

     Ještě Vám musím napsat, jaké je to, když přijde někdo z nás domů z práce nebo, když ráno vstáváme. To nás všechny vítá, vrtí sebou a má sklopené uši a je šťastná, že nás vidí. Když ji vezmeme do náruče, tak se snaží nás oblizovat po celém obličeji.  A to dělá vždycky každému členu rodiny samostatně, kdo zrovna přijde za ní do kuchyně.  

     Naučila se běhat po schodech do dvora, když se jdeme vyvenčit. Když se jí už venku nelíbí zase sama vyběhne po schodech až do bytu. Nelíbí se jí umývání tlapek a vůbec celkově nesnáší vodu, pouze na pití. Když zaléváme zahrádku a stříkneme na ni vodu, tak se otřepe a peláší pryč. Vody se bojí. Skamarádila se se sousedovou fenou knírače a pobíhá podél plotu a vzájemně na sebe přátelsky bafají.  Ona už je starší a nemá moc chutí si hrát, ale Eichi pořád doráží tlapkou a strká nos do děr v plotě.

     Když jsem vzpomněla na díry, tak nesmím zapomenout na díry od myší a krtka, které očuchává a rozhrabává a také na zákopy, které Eichi pořídila na zahradě. Jak jsme vykopali brambory, tak se jí líbilo válet se  v měkké hlíně a tlapkami hrabala tak zuřivě, že vykopala úplné zákopy. Byly tak hluboké, že se do nich mohla schovat.

     Už jsem Vám napsala asi všechno o naší Eichi a ještě bych Vám chtěla poděkovat za zaslání průkazu původu. Až budou fotografie z pozdější doby  focené u nás doma, zase se ozvu. Zatím se těším nashledanou u nás a ať Vaše dcera neteskní. Myslím si, že se Eichi má dobře, a že jí nic nechybí.

                                                                                                               Eva Stejskalová

                                                                                                              Horní 1, Štěpánov  

Nahoru

                                                                                                                                                                       Ve Štěpánově 10.4.2002

Vážená paní Entlerová,

        napsala jsem Vám  dopis a zapoměla jsem Vám poděkovat

za otištění fotografie mých miláčků v klubovém časopise.  Časopis se mi líbí, ráda si v něm čtu, dokonce i ve škole pod lavicí a profesor mi ho chtěl zabavit a vrátit až na konci školního roku. Nakonec jsem ho umluvila, ale velmi nerad mi ho vrátil. Stále se vracím  k některým článkům, zvláště těm, které se týkají života shib, jejich vlastností a standardu. Stále zjišťuji, že z nich je opravdu cítit dlouhodobé soužití autorů článků se shibami a vypozorovány jejich kousky.  V článku paní Petrusové v časopise Pes přítel člověka  bylo krásně napsáno, co shiba potřebuje od člověka a jak se k němu potom chová.

        Naši dva miláčci jsou lumpi. Dobře u nich pozorujeme rozdíl v povaze, v chování, v reakcích a třeba i přítulnosti mezi fenou a psem.   Pes je prostě pán, kolem něj se všechno točí, je u každé lumpárny a je to nenasyta - otesánek. Fenka je hodná, skromná, lépe se ovládá a je přítulnější, ale v jídle vybíravá.

        Po konzultaci s ostatními chovateli zjišťuji, že mají stejné

zkušenosti.

        Ráda bych se v našem časopise dočetla co nejvíce ze života shib. Určitě se budu nadále těšit na články paní ing. Petrusové i jiných chovatelů. Taky by mohla být v časopise informace pro chovatele, jak postupovat při zřízení chovatelské stanice.

        S pozdravem                                   

                                                                                                                   Alena  Stejskalová

                                                                                                                   Horní 1

                                                                                                                   783 13  Š t ě p á n o v

Nahoru

Vážená paní Tichá,

            srdečně Vás zdravím z Moravy a jelikož se k Vám nemohu dovolat  telefonem, obracím se na Vás písemně s prosbou. V neděli 7.dubna 2002 jsme se zúčastnili s našimi miláčky výstavy psů v Ostravě. V soutěži párů se naše shiby umístili na druhém místě. Byli jsme tak překvapeni jejich umístěním, že jsme je nestačili vyfotografovat. Naše fenka Eichi má 11 a půl měsíce a pes Eico 6 a půl měsíce. Na výstavě v páru soutěžili poprvé. Ta výstavní atmosféra, hlasy a zvuky přes mikrofon, potlesk a celkový ruch byl pro ně nezvyklý.  Jejich vyhodnocení pro nás bylo velmi překvapující, ale příjemně jsme byli v šoku.

            Tuto atmosféru a pro nás tak významný okamžik zachytilo několik profesionálních fotografů. Proto se na Vás obracím se žádostí a prosbou, zda je možno zjistit jejich jména, telefony popřípadě adresy. Objednali bychom si fotografie u nich na dobírku. Snad prý i Váš manžel byl jedním z nich. Pokud tomu tak je, obracím se s prosbou i na něho. Věřím, že nám, začínajícím chovatelům shib, rádi vyhovíte.  

            Děkuji Vám předem  za  ochotu a s pozdravem "Vše pro naše miláčky"

                                                                                                                                                           Alena Stejskalová

                                                                                                                                                           Horní 1

                                                                                                                                                           783 13 Štěpánov

Nahoru

S dotazy nebo problémy týkajícími se těchto  webových stránek se obraťte na hvezda.hane@seznam.cz.
Copyright © 2004 květen 05 wEbBEw - HVĚZDA HANÉ. Všechna práva vyhrazena. RSS Feed

Naposledy změněno: 25. 09. 2009.